Žila kdysi jedna
krajkářka. Bydlela v malém domečku na kraji vesnice úplně sama
jen se svojí starou babičkou. Maminka jí umřela žalem, když
tatínek padl ve válce.
Babička ji měla
velmi ráda a naučila ji svému řemeslu – paličkování. Naučila
ji vše, co uměla a Bětuška byla velice učenlivá a práce ji šla
pěkně od ruky. Její krajky byly vyhlášené. Bohužel však doba
krajce nepřála. Bylo po válce a lidé byli rádi, když měli co
jíst, natož se zdobit krajkami. V kraji byl nedostatek mužů,
kteří by obdělávali pole a tak byl veliký nedostatek jídla.
Bětuška také
musela místo paličkování dělat na poli pro bohaté sedláky. S
babičkou měly jen maličké políčko a jednu kravku, které
obstarávala babička. Po večerech ještě k tomu dělala metrovou
krajku pro kupce, který si pro ni každý měsíc chodil. Práce ale
bylo málo a byla bohužel špatně placená.
A tak to bylo
nejeden rok. Až jednou na podzim kupec nepřišel vykoupit krajku.
Tak se Bětka rozhodla, že zajde na trh a zkusí ještě před zimou
svoje práce prodat a vydělat nějaké peníze. Jinak zimu těžko
přežijí.
Sbalila všechny
krajky a vyrazila. Krajky se ale vůbec neprodávaly, i ve městě
byla chudoba. Všechny stánky se pomalu vyprazdňovaly, jen Bětuščin
byl stále plný. Takhle to bylo i podruhé. Až když byla na trhu
potřetí, přišla za ní krásně oblečená paní, která jí byla
představena jako paní zdejšího kraje – Marie Magdalena hraběnka
z Koutů. Velice ji zaujaly Bětuščiny práce a dlouho si je
prohlížela. Stále si však nemohla žádnou vybrat. Nakonec jí
komorná podala obrázek a stočenou ruličku.
„Jak se jmenuješ,
děvče? Tyhle krajky jsi vyráběla sama?“ Promluvila hraběnka na
Bětku.
„Jmenuju se
Alžběta a říkají mi Bětka.“ odpověděla Bětka a dodala:
„Ano, vše je moje práce, babička mě to naučila.“
„Zvládla bys
děvče tuto krajku?“ s těmito slovy ji hraběnka podávala
obrázek krásné paní oblečené v krajkových šatech, na které
ukazovala.
„Práce se nebojím
a přes zimu je stejně práce málo.“ vypadlo z Bětky, pomalu ani
nevěděla jak.
„Věřím ti a tvá
práce mluví sama za sebe. Zde jsou podvínky a obrázek a zítra ti
nechám dovézt materiál. Hotové šaty budu čekat za tři měsíce,
až přejde zima. Zbytek s tebou domluví moje komorná.“ S těmito
slovy se s Bětkou rozloučila a odešla.
Komorná jí vše
dovysvětlila. Ta paní na obrázku je matka paní hraběnky ve
svatebních šatech, které bohužel shořely při velkém požáru v
hraběnčině rodném zámku daleko odtud. Hraběnka má jen jednoho
syna a ráda by viděla svoji budoucí snachu ve svatební den právě
v těchto šatech. Žádná krajkářka si ale na ně netroufla nebo
se její práce hraběnce nelíbila. Hraběnka měla totiž jednu
podmínku, a to, že šaty musí vyrobit jedna krajkářka.
Když Bětuška
dorazila domů, vše babičce vypravovala. Ta se zarazila nad
obrázkem paní, ale Bětka byla tak nadšená, že si toho ani
nevšimla. Babička však tušila, co za tím stojí.
Druhý den přijel
před jejich domek kočár naplněn přízemi. Tak krásné příze
Bětka ještě nikdy neviděla, tak jemné a pevné. Nemohla se
dočkat, až začne. Kočí také přivezl zálohu na šaty a zásoby
pro dva lidi na celou zimu.
Bětka byla
překvapená, že jídlo přivezl, a slovům kočího nemohla uvěřit.
„Paní chce, abys
nemusela dělat nic jiného než její šaty.“ s těmito slovy se
vyhoupl na kozlík a odjel.
A tak se Bětka
pustila do práce. Paličkovala ve dne v noci, byla do toho úplně
ponořená. Byla jak ve snu a práce jí šla pěkně od ruky.
Nejdříve udělala
rukávy, když se však dostala k živůtku, nastal problém. Měla
již namotané všechny paličky a stále jí chyběl jeden pár. A
to ten nejdůležitější, který měl konturovat celou krajku.
Obrátila se smutně na babičku, které ale s těmito slovy maličko
zajiskřily oči a beze slova šla do své truhlice. Zpátky se
vrátila s párem paliček, které Bětka nikdy neviděla.
„Babičko, co to
je za paličky? Nevěděla jsem, že ještě nějaké máme.“
„Milá Bětuško,
to jsou paličky, které mi dal tvůj dědeček ke svatbě. Sám je
vyřezal, ale od té doby, co je František po smrti, jsem je neměla
v ruce. Ale myslím, že je čas, abych ti je předala.“
„Jsou nádherné.“
Bětka byla nadšená,
jen ji zarazilo: „Babičko, na nich je namotaná zlatá nit?“
„Ano, klidně ji
na ty šaty použij, myslím, že se tam bude skvěle hodit.“
„Kde jsi vzala tu
nit?“ Na to Bětce babička už neodpověděla, šla si po své
práci.
Bětka tedy začala
paličkovat, práce jí šla od ruky, ale co přes den upaličkovala,
večer párala. A tak to šlo týden, aniž by se posunula z místa.
Jednou večer se
zoufalá koukala na svoji práci, co za den udělala. Porovnávala ji
se vzorem na portrétu hraběnky matky. Ta krajka byla stejná, ale
přece úplně jiná.
Pořád nemohla
přijít na to, v čem se liší, ale věděla, že je něco jiné.
Nakonec se rozhodla krajku nechat a uložila obrázek do truhly. Vše
se v ní zlomilo. Zjistila, že takto pracovat neumí. Rozhodla se,
že vše udělá podle svého, jak vždy byla zvyklá. Dodržela
podvínek, ale krajku upaličkovala dle vlastního citu. A tak ji
uběhla zima, ani nevěděla jak.
Když opadl poslední
sníh, odstřihla poslední pár paliček, babiččiny vyřezávané
paličky, na kterých stále byla navinutá zlatá nit. Najednou si
uvědomila, že je ani jednou nedomotávala a přesto z nich za celou
zimu neubylo. Všechny ostatní příze jí došly, jen tato ne.
Podivila se tomu, ale měla ještě čas a rozhodla se k šatům
ještě něco přidělat. Když byla babička na zahrádce, šla do
její truhlice a našla podvínek, který nesměla nikdy použít.
Růži do vlasů.
Za týden přijela
za Bětuškou komorná paní hraběnky.
„Jak vypadají
šaty pro hraběnku, Bětuško? Jsou hotové?“
„Ano paní, včera
jsem je došila“ s těmito slovy je Bětka podávala komorné.
„Ne ne, mám tě
dovést k paní hraběnce. Šaty chce předat osobně od tebe.“ s
těmito slovy vedla Bětku do kočáru. Na poslední chvíli ji
babička strčila vyřezávané paličky do kapsáře se slovy: „Vem
si je s sebou pro štěstí.“.
Ta neochotně
nastupovala se slovy: „Nemám ale nic lepšího na sebe.“
„S tím si netrap
hlavu.“ řekla komorná a dala znamení kočímu.
Když dojeli do
zámku, byla jako ve snu. Takovou krásu ještě nikdy neviděla.
Ještě než předstoupila před hraběnku, zavedli ji do krásné
místnosti, kde bylo plno sloužících.
Jedna ze služek ji
vzala z rukou šaty a růži se slovy: „Paní hraběnka si přeje,
abys si je oblékla. Pomůžeme ti s tím.“
Postupně ji tedy
převlékly, učesaly a připly ji zlatou růži do sepnutých vlasů.
Nakonec ji zavázali zlatou nit místo pásku, babiččiny vyřezávané
paličky jí volně padaly na řasenou sukni. Viděla se v zrcadle a
nemohla uvěřit, že to je ona.
„To je krása,“
řekla služka a jako poslední z místnosti odešla. Hned vzápětí,
ale přišel komorník a vedl Bětku k paní hraběnce.
„Ano, přesně
takto jsem si to představovala. Ale něco je jinak,“ nevydržela a
vykřikla paní hraběnka, jak uviděla ve dveřích Bětku. „Jsou
jiné.“
V Bětce hrklo,
vzpomněla si na svoje dilema ze začátku a začala se bát hněvu
hraběnky. Ale hraběnka po chvíli pokračovala.
„Jsou ještě
lepší. A co to máš u pasu? Kde jsi je vzala? Kdo ti je dal?“
zahrnula paní hraběnka Bětku otázkami.
„Ty mám od
babičky, dědeček jí je prý vyrobil jako svatební dar.“
„Teď už všemu
začínám rozumět. Ty jsi vnučka Magdaleny, krajkářky, viď. Ale
to není možné, ta přeci...“ zarazila se, ale po chvíli
pokračovala: „Byla to důvěrnice mojí matky. Všichni měli
zato, že uhořela se svým mužem a nenarozeným dítětem při tom
velkém požáru.“
„O tom mi babička
řekla až teď, když viděla ten obrázek od vás. Ale pořád
nechápu. Moje babička a vaše paní matka?“ Bětuška nevycházela
z úžasu.
„Ano, velmi dobře
se znaly.“ Obrátila se na komorníka: „Pošlete pro její
babičku, hned.“
Hraběnka se zase
otočila na Bětku: „Nabídni si taky něco dobrého, než babička
přijde.“
Bětušce utíkal
čas velice rychle, ani si skoro nevšimla a babička tu byla.
Už ve dveřích ji
paní hraběnka vítala: „Magdaleno, jsi to opravdu ty? Jak dlouho
jsem tě neviděla? Denně jsem za tebou chodila a koukala jsem jak
paličkuješ. Na tyhle paličky nikdy nezapomenu,“ ukazovala na
Bětuščin pas. „Vždycky jsi mi slibovala, že mi jednou jejich
příběh povyprávíš.“
„Ano, paní
hraběnko, jsem to já, a dobře si slib pamatuji. Jsem ráda, že
vám jej jednou budu moci vyprávět. A tobě,“ otočila se na
Bětku, „ho také řeknu.“
Bětka nevěděla,
co říct. Stále se nemohla vzpamatovat z novinek, které se
dověděla.
„Jsem tak ráda,
že jsem tě našla, a tebe děvče taky,“ otočila se také na
Bětušku. „Obě musíte začít využívat svoje tituly a bydlet
budete tady u nás. Místa je tu dost.“
„Ale paní
hraběnko, žijeme si dobře v našem domečku,“ začala oponovat
babička, ale paní hraběnka ji zastavila slovy: „Na tom trvám.“
A tak se
přestěhovaly do zámku. Bětka paličkovala a dělala jen co ona
chtěla, nebo co si přála paní hraběnka. Babička s paní
hraběnkou vzpomínaly na časy minulé.
A co šaty? Ty si
vzala Bětuška ve svůj svatební den, když si brala Jana Františka
hraběte k Koutů, syna Marie Magdaleny. Ale to už nebyla Alžběta
krajkářka z chudoby, ale Alžběta Marie svobodná paní z Loučna,
titul zdědila po svém dědečkovi, svobodném pánu Františku
Josefu, a babičce Magdaleně Anně, rozené hraběcí dceři.